Vysmáta a plná bezstarosti jsem si to napochodovala s mou mamčou ve čtvrtek 6.3. do porodnice Podolí, šla jsem jen do poradny na kontrolu, měla jsem ještě něco naplanovaného až přijdu odpoledne domů, sice jsem toho už moc dělat nemohla kvůli tomu velkému kulatému bříšku, ale já už se dost nudila z toho nicnedělání a hledala jsem pořád nějakou zábavu.
Na monitoru bylo vše v pořádku, v sesterně mi změřili tlak a zkontrolovali moč a já s kartou v ruce šupajdila ještě k doktorce na prohlídku. Celou tu dobu jsme se s mamkou náramně bavili.
Smích však přešel po tom co mi doktorka oznámila, že se jí nelíbí jak mám málo plodové vody, volala nějakému doktorovi a pak mi oznámila, že si mě tu nechají, jelikož mám zítra termín porodu, zřejmě mi ho raději vyvolají.
Bože, tak já budu každou chvilkou rodit?! - pomyslela jsem si a když jsem vyšla z ordinace, dostala jsem záchvat smíchu (asi s toho šoku)
"mami, oni si mě tu nechají, malej má málo vody...."
Usmála se na mě a jen řekla, že si musí dát cigáro
Zatím jsem ležela na oddělení pro rizikové těhotenství, na pokoji byli 2 postele a se mnou ho tam ještě obývala nějaká malá paní vietnamského původu (no s tou jsem si moc nepokecala, sotva totiž rozuměla sestřě, která se jí ptala jestli ji něco nebolí)
Večer jsem si říkala, jaký to asi bude - ten dlouho očekávaný porod, nějak jsem nemohla usnout, nebála jsem se, ale ani jsem se netěšila, jen jsem si říkala ať už to mám za sebou.
Někdy kolem 5 hodinky rannívietnamskou paní odvedli v bolestech na porodní sál, no nevypadala moc spokojeně, asi to bude pěkná mela ....
Po vizitě mi doktor zavedl "tam dolů" tabletku na vyvolání porodu a řekl mi, že za 2 hodinky zavedou další. Mezitím jsem si volala s mamkou, že prý přijde odpoledne na návštěvu a taky s mužíčkem, toho jsem urgovala ať mi kouká donést discmana a cédéčka, protože jsem tu sama a fakt mě to tu nebaví.
Mamča dorazila něco kolem 15 h. to už jsem v sobě měla druhou tabletku a začínala jsem cítit napnutí v podbříšku a dost tupou bolest jako kdybych měla začít menstruovat. Mezítím mi na pokoj přišla nová spolubydlící, byla to češka a skvěle se s ní povídalo, bolest byla pořád stejná, takovej silnej tlak, nebolelo to, jen to bylo nepříjemné - nemohla jsem sedět, ležet a ani pořádně stát, pořád jsem se svírala a opírala o postel, mamča se mi jen smála a říkala, že to bude ještě horší, obě jsme vtipkovali a nálada byla víc než veselá.
V 18:00 hodin se má drahá maminka vystřídala v návštěvě s mým drahým mužíčkem, který přišel ve chvíli kdy jsem, byla na monitoru.
Bolest najedou odezněla, prostě je pryč a já nic necítím, to je snad hloupý vtip? Já se tu chystám rodit a mě odejdou ty slabé a nepříjemné bolesti?!
Jedna maminka co byla na monitoru mi oznámila, že už je tady 4. den a po vyvolávací tabletce ještě neporodila, "Cože já tady můžu zkejsnout ještě tejden?!" byla má reakce na její poznámku.
V 18:45 mužíček odešel, že prý přijde zítra dřív, aby mohl být se mnou o něco déle....
Šla jsem do společenské místnosti dívat se na seriál Ulice, aspoň, že tu mají tu televizi. Při reklamě se jdu napít na pokoj, který je až na konci chodby, tak že jsem šla pomali a vychutnávali si každý krok, cestou jsem si prohlížela miminka na fotkách co tu všude vysí na stěně - většina z nich se tu narodila předčasně a nebo jsou to dvojčata či trojčata. Cestou z pokoje mě nějak píchlo v podbříšku, nebrala jsem to na vědomí, po tom co mi řekla ta maminka, která je tu 4.den, jsem nedoufala, že bych ještě dneska porodila. Seděla jsem na pohovce a snažila se sledovat seriál, ale nějak se mi špatně sedělo a já se na té pohovce začala pěkně kroutit, bolest trochu zesílila, ale já chtěla dokoukat ten seriál - reklama - vstala jsem a šla se znova na pokoj napít (nesnáším reklamy), no teď jsem šla mnohém hůře, musela jsem se chytit zábradlí, které bylo na obou stranách na stěně přidělané.
"Setsři, mě nějak začalo bolet v podbříšku a na bedrech",
"A cítíte tlak jako kdyby jste chtěla na velkou?" - "ne"
"Tak až budete cítit ten tlak přijďtě mi říct" ....
Seriál skončil, já se ve stejných bolestech přesunula zpět na pokoj a chystala jsem si dát sprchu...
HUPS! vložka je červená, zbarvila se od krve. Odešla jsem do sesterny a než jsem se tam doplazila, pocítila jsem ten tlak na konečník....Pověděla jsem to setře a ona mě poslala na monitor, to už jsem cítila jak se bolest o malinko zvýšila, její intenzita vzrostla, ale stále mě to nechávalo chladnou, pořád ještě může jít o poslíčky nebo-li o falešné kontrakce.
Na monitoru jsem byla asi půl hodiny, koukala jsem na hodiny a přišlo mi, že mám kontrakce pravidelně po 5 minutách, že by to nebyli poslíčci? Sestra mě po monitoru vzala na vyšetřovnu a pak mi jen s radostí oznámila ať si zbalím věci, že půjdu na porodní sál, byla jsem plná vzrušení, už je to tady! už je to tady! znělo mi v hlavě a přitom jsem si uvědomovala, že mimi může být venku až za 12 hodin.
Přesně ve 20:30h jsem stála v místnosti, která byla lrásně a útulně vymalovaná, byla vybavená postelí, která se dala během minuty proměnit v křeslo, dále tam byl přebalovací pult s váhou a připravenou zavinovačkou pro miminko, různé přístroje na kapačku, monitor, sprcha, wc a jo - pro mě to nejdůležitejší CD přehrávač
Po klistýru, kterej nebyl tak strašnej jak někdo občas straší,dorazila mamča, ještě jsem si říkala, že bych mohla jít do sprchy a pustit si hudbu ať to mám příjemnější, ale než jsem to vše stihla udělat sestra mě položila na lehátko a připojila na monitor, aby mohli sledovat miminko, mezitím kontrakce zesílily, stále mi to však spíš bylo nepříjemné než bolestivé, vždy když přišla kontrakce jsem prodýchávala a jako bych přitom houkala, když kontrakce na 4 minuty odezněla usnula jsem mikrospánkem, najednou na mě padla šílená únava a mě se chtělo strašně spát (jen jsem se sama sebe v duchu ptala, jestli budu mít sílu rodit, když jsem tak utahaná...) díky přítomnosti mamky, jsem nesledovala hodiny a pospávala jsem mezi kontrakcemi, ani si nepamatuji kolik přesně bylo, když jsme přešli na tlačení, nejdřív ve stoje a pak už jsem pokračovala vleže, sestra mi vše ukázala a pověděla. Všichni tam byli tak miloučký.
Pořád jsem čekala, kdy to začne opravdu bolet, sestra se ještě ptala jestli chci epidurál a já ji řekla, že nevím, že třeba i jo, ale nakonec mi ho ani nedali. Poslední dvě hodiny si vybavuji jen matně, kontrakce přicházeli rychle za sebou a pak už jsem jen tlačila a tlačila......
"Už netlač už he venku" Uklidnila mě mamka a já otevřela oči, zahlédla jsem jak si ho sestra bere na pult a najednou jsem uslyšela ten křik, moje miminko mělo pěkně pořádně vyvinuté hlasivky. Rychle jsem zavolala manželovi, že už máme syna ať přijede. Pak následovalo šití (hm, to prováděl doktor, byl to fešák)- šití pro mě bylo mnohem víc nepříjmné než samotný cca šestihodinový porod. Ale užila jsem si u toho dost legrace, jelikož ten pěknej doktůrek byl i vtipnej (člověk by snad i řekl, že tam spolu flirtujeme), poslední téma našeho povídání, než odešel ze sálu, bylo o panickém strachu z létání.
Následující dvě hodiny jsme byli na sále já, mamča, manžílek a maličké miminko Daniel - teď jsem si konečně nechala pustit i to cd (Glena Hansarda) Já si zpětně vybavovala můj porod, který je konečně za mnou, přišlo mi, že to byl vše jen sen a já se probudila a vedle mě se objevilo miminko. Mamča - babička a mužíček se kochali našim drobečkem, který měl skoro 4kg. Kolem třetí mě odvedli na oddělení 6nedělí a byla jsem pěkně hladová asi jako po plavání...na pokoji, kde spali další dvě maminky jsem zhltla jablko a housku a snažila jsem se usnout, ale nešlo to, pořád jsem musela myslet na toho drobečka, který byl uvnitř mě a teď je venku a je tak hezký. . . .konečně jsem pochopila, že porodit miminko je opravdu nádherný a úžasný pocit, který ani neumím přesně popsat, to si prostě každá ženská musí prožít sama.
I teď - skoro po měsíci si pořádně nemůžu uvědomit, že jsem máma.